pondělí 18. února 2013

Když vám kamarádi přestanou říkat debile

Nejcenější věc, kterou jsme si cestou životem pořídili, jsou přátelé a kamarádi.

Hned v úvodu je třeba vyjasnit lingvistický význam slov, protože z neznámého důvodu se nyní slovo přítel, v důsledku smrti rodiny, používá zcela nevhodně ve spojení, pro které by bylo mnohem vhodnější, citově neutrální a genderově* vyvážené označení: pohlavní spoluuživatelo.

Slovo přítel nemá s udržováním pohlavní svěžesti mnoho společného, tedy nemělo, až do nedávné doby (díky Martino), takže se můžeme přidržet původní definice: „Přítel je člověk, který nás dokonale zná, a přesto nás má rád.“

Význam přátel a kamarádů je větší, než by odpovídalo rozšířenému mínění (obzvláště u žen), protože, když už organismus začne pociťovat potřebu se rozmnožit, zařídí si to. Oproti tomu budování přátelství, žádné feromony ani podpůrné prostředky spočívající v přechodné ztrátě inteligence po dobu před a během aktu, nemá. Budování přátelství vyžaduje jisté úsilí.

Nejsnáze se přátelství navazuje v dětství. To jde samo. Přijdete na pískoviště, dostanete pěstí a základy pro celoživotní přátelství jsou položeny. Sice tu číhá nebezpečí od rodičů, kteří bedlivě střeží, s kým se kamarádíte a aktivně do celé záležitosti zasahují. Nicméně silné osobnosti se tlaku dovedou řevem ubránit. V pozdějším věku se přátelství navazuje hůře. Ještě tak na škole to celkem jde, ale po vstupu do pracovního procesu se počet vhodných kandidátů zoufale sníží a v pozdější době zcela vymizí.

Může za to změna životního stylu, priorit (viz rozmnožování), nedostatek vhodných kandidátů na naší úrovni, sociální tlak, výskyt parazitických jedinců, kteří se na vás chtějí přisát a hřát se ve vaší přízni atd. Kdo si nepořídil přátele během dospívání, najednou zjišťuje, že má problém. Sice lze využít kolektivní substituce pod názvem gang, politická strana, nebo mafie, ale zde je chování „přátel“ podřízeno osobním zájmům vedení.

Kvalitní přátelství přetrvávají po celý život. Není nad to, když se máte možnost potkat s dobrým přítelem, se kterým jste se několik let neviděli a několik hodin spolu mlčet, případně můžete navázat na neukončený hovor a dokončit myšlenku. Vše již bylo tisíckrát řečeno a novinky ani nestojí za řeč (totiž že Phil byl právě propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za vraždu, kterou spáchal, když se stal narkomanem kvůli vině, kterou cítil, když jeho žena zahynula při ztroskotání ponorky, zatímco si Phil užíval s jednou jeptiškou, ale teď začal nový život a má dobrou práci jako artista na visuté hrazdě a už má téměř za sebou chirurgickou část změny pohlaví a nedávno se šťastně zasnoubil s prominentním členem Vděčných Mrtvých, takže jinými slovy se mu vede dobře**), stačí si tedy vychutnávat společnou chvíli a být spolu.

Výhodou přátel je, že vám poskytují zpětnou vazbu. Není nad to, když začnete trousit moudra, kterými obvykle oblbujete mlaďošky a dostane se vám pádného: „Co to tady plácáš za kraviny, debile?“, nebo když vám přítel hbitě vyvrátí vyhledáním na internetu nějaké ne zcela přesvědčivě zdokumentované moudro. Přátelé se vás nebojí a říkají vám na rovinu, co si myslí. Tím vás udržují v pohotovosti a sebekontrole. Kdykoli se začnete vymykat, dostanete přes xicht.

Tato zpětná vazba je nesmírně důležitá, protože každý z nás má zálibu v sebeklamu. Máme snahu udělat dojem, ohromit publikum, předvádět se, dávat najevo svoji genialitu, chovat se povýšeně, komandovat ostatní. Přátelé jsou schopni tento druh samoderegulace pádným výrazem korigovat.

A nedělá jim to problémy. Mají nás rádi a tak jsou nám schopni říkat nepříjemné pravdy do očí. Problém nastává, když nikoho takového nemáme.


Jak efektivně ztrácet kamarády

Na ztrácení kamarádů existuje několik zaručených receptů. Kupříkladu začnete spolu podnikat. Obvykle začne spolu několik známých, případně kamarádů budovat firmu. Přijdou na bezvadný nápad, seženou dohromady peníze a založí firmu. Jsou čtyři, a protože se chtějí vyhnout patovému rozhodování, dají zbývající tři jednomu z nich, který má nejlepší předpoklady operativně řídit, každý jedno procento. Tím je zaručeno rozhodování, když se postaví dva proti dvěma.

Všichni ve firmě tráví dny i noci, dřou a nemají problém si vynadat, když někdo něco posere. Časem jeden nevydrží tempo a odpadne. Ostatní si rozdělí jeho podíl a pokračují ve třech. Časem začínají mít všichni pocit, že dělají víc než ten druhý. Operativní ředitel se tedy domluví s kolegou a vykopnou toho třetího, který je brzdí. Zůstane tak majetkový podíl zhruba 53 % ku 47 %. Problém je, že ten co má měně procent se svým podílníkem začínali, byli kamarádi a operativní ředitel občas dostává od svého spolukolegy podnikatele kapky. A co hůř, občas i před zaměstnanci. To vede k tomu, že se chlapci rozkmotří a firma nakonec zůstane tomu, kdo si na začátku omylem připsal od ostatních po jednom procentu. Závěrečná situace je klasická, nový majitel vyhází všechny dosavadní zaměstnance, kteří si pamatují, jak to celé vzniklo a nabere nové lidi. Ti mu již říkají pane majiteli, jsou uctiví a poslouchají na slovo, i kdyby dostali nařízeno skočit z mostu.

Nikdo z nových zaměstnanců si mu již nedovolí říkat: „To je kravina, takhle se to nedělá!“ Člověk přišel o kamarády a o zpětnou vazbu. Je na nejlepší cestě začít kupit chyby.

Jiný příklad. Stejný následkopříčínný postup probíhá i za jiných okolností. Slečna začne chodit s alkoholikem (feťákem) a rozhodne se ho ve jménu jejich lásky ze závislosti dostat. Povede se milého přesvědčit a ten se vydá na léčení a slečna s ním protrpí celou tu dobu i několik recidiv a opakovaných léčení. Jaké je její překvapení, když se léčba nakonec povede, dotyčný se vrátí a okamžitě ji odkopne. Je to však naprosto normální. Člověk, který se dostane ze závislosti, tak poslední co chce, je aby potkával staré známé, nebo aby někdo věděl, co a jak bylo. Nechce nic slyšet. Chce začít nový život. Chce zmizet a začít znovu a jinak***.

Ještě jinak. Člověk se dá na politiku a stane se prezidentem. Samozřejmě, že nemá zájem, aby mu někdo říkal, že když to bude dělat takhle, povede to do hajzlu. Všechny, kdo mu ze starého přátelství byli schopni říkat nepříjemnou pravdu do očí, odklidí stranou a zůstanou mu nablízku podlézači a vezírové. Vezírové jsou vykonavateli vlády a obyčejně vynikají nepředstavitelně silným pudem prosazovat vlastní zájmy ve jménu velení. Nakonec skončí milý prezident bez přátel, obklopen houfem exotů, kteří kdykoli pohlédne do kraje, již tím směrem běží a rozhlíží se, aby zjistili, co jejich pána a vládce zaujalo. Nikdo mu neřekne: „Debile, tu amnestii takhle nedělej!“

Navzdory všeobecně rozšířenému názoru, je projevem zájmu a starosti, když vám někdo říká nepříjemnou pravdu do xichtu. Na to, abyste někomu řekli něco nepříjemného, ho musíte mít opravdu rádi. Záleží vám na něm. Jinak byste to přece nedělali. Proč bychom někoho upozorňovat na chyby, když je to blbec na kterém nám nezáleží. Takový ať se jde historicky znemožnit sám. Svému nepříteli přeci nebudu ještě radit, no ne?

Kdo rezignuje na přátele a kamarády většinou končí obklopen nějakou zónou pohodlí. Nikdo mu neříká nepříjemné věci, žije si ve vatě a poměrně v klidu. O to horší překvapení nastává, když ho život znenadání vystrčí na mráz.

Závěr

Na rozdíl od pohlavního výběru si kamarády tělo nevybere.
Získat kamarády je s věkem čím dál těžší.
Ještě horší je si je pak udržet.
Když vám kamarád řekne: „Debile, tohle nedělej,“ tak mu na vás záleží.
Když přijdete o zpětnou vazbu, můžete skončit politickou kariéru jako dokonalý hňup.














* Genderově vyvážené chození na malou stranu spočívá v tom, že podle ženského principu se čurá v sedě a zároveň podle mužského principu je při tom zvednuté prkénko.
** Dave Barry, Rukověť správného chlapa
*** Na tom, že člověka dohoní minulost, je založena nejedna zápletka kriminálního žánru, ale i většina třídních srazů.





Související články

Kravatový průmysl a modelky
Dekomprese politiky – hodnotové systémy
Všichni děláme chyby
Rodina je mrtvá 1
Zóna pohodlí





.

4 komentáře:

  1. Skvěle napsáno.
    K definici přítele přidám, že přítel je ten člověk, s kterým jsme byli kamarádi už v době, kdy jsme měli oba nahou prdel.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  2. Jeětě jsem uvažoval o úryvku z ktextu Jaromíra Nohavici:
    "Ty Zino na Váňu mi nešahej, ať si je jakej chce je náš."

    OdpovědětVymazat
  3. Jsem rád, že jste se vrátil ke psaní. Já bych taky rád něco napsal, ale nemám nadání.
    Každopádně tenhle blog a Zpovědku čtu asi nejraději.
    Díky.

    OdpovědětVymazat
  4. Dalo by se to parafrázovat tím, jak se potkají dva:
    "Jsem tě už dlouho v hospodě neviděl"
    "Ale, přestalo mě to bavit, tak jsem se oženil."
    "Nekecej! Fakt? A co teď?"
    "No, teď mě to zase baví."

    OdpovědětVymazat