neděle 7. června 2009

Subjektivní vnímání času

Každý to zná, někdy čas letí, jak splašený, někdy se vleče k nepřežití. Jak je to možné? Proč nemáme subjektivně pocit konstantního plynutí času? Žijeme v minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti?





Nejprve by bylo vhodné zjistit, co je to čas.
Není to tak jednoduché, jak to vypadá. K určování času je potřebné definovat něco jako rychlost, a také vzdálenost. Takže pak se dá říct, že čas je matematický předpis, který určuje dobu než se těleso přemístí z bodu A do bodu B. Čas je definován pro potřeby lidí z doby otáčení Země kolem Slunce (den) a z doby za kterou Země oběhne Slunce (rok). Pro potřeby techniky se čas určuje podle počtu kmitů atomu Cesia. Podle toho, co o tom tvrdí fyzika, je čas jednou z 27 základních souřadnic, kterými se dá popsat vesmír. Pro přesnost se jedná o 3 nekonečně dlouhé délkové souřadnice, jednu nekonečně dlouhou souřadnici časovou, 6 velmi krátkých (svinutých) souřadnic popisujících fermiony, 16 velmi krátkých (svinutých) souřadnic popisujících bosony, a k tomu jedna nekonečně dlouhá souřadnice, kolmá na všechny ostatní, která je tam proto, aby to všechno fungovalo a teoretičtí fyzikové se mohli seriózně zabývat zkoumáním paralelních vesmírů.

Subjektivní rychlost času
Opustíme-li však fyzikální mikrosvět a vesmírný makrosvět a soustředíme se na obyčejné lidské starosti, tak ze své každodenní zkušenosti můžeme vyjádřit poznatkem, že subjektivně čas plyne různě rychle. To je prostě fakt.

Míšin zákon zrychlování subjektivního vnímání času
Je všeobecně známo, že v dětství čas plyne výrazně pomalu. Kdo si to ještě pamatuje tak ví, že v dětském věku měl k dispozici nesmírné množství času. Postupem doby bylo času méně a méně, a pokud se zeptáte nějakého seniora, tak vám potvrdí, že čas letí tak rychle, že se to ani nedá registrovat. To je divné, že? Máme tedy jistým způsobem všichni vrozenou schopnost postupně zrychlujícího se subjektivního vnímání času.

Moje úžasná dcera vymyslela geniálně jednoduché vysvětlení. Subjektivní vnímání času je nepřímo úměrné délce života. Pro desetileté dítě tvoří jeden rok života celých 10% doby, po kterou je na světě. Avšak pro stoletého člověka tvoří jeden rok života 1% doby, po kterou je na světě. Pro stoletého musí být subjektivně jeden rok života prožit a uvědomen si 10 krát rychleji než u dítěte. Vnímání času se tedy zrychluje nepřímo k celkové délce života.

Zpomalení subjektivního času
To však není všechno. Rychlost subjektivního plynutí času lze vědomě i podvědomě regulovat. Osoby vystavené nebezpečným situacím velmi často tvrdí, že vnímání času se výrazně zpomalilo. Například doba před nárazem při autonehodě je natolik dlouhá, že lidé jsou schopni do nejmenších podrobností popisovat, co, kdy, kde, jak se stalo, a mají pocit, že ačkoliv se jednalo o dobu několika vteřin, v jejich subjektivním vnímání se jednalo o dobu podstatně, často násobně delší.

Zatím jsme se bavili o podvědomém zpomalení času. Co nám však brání v tom, abychom si uměli čas zpomalit vědomě?

Nic.

Jestliže umíme zpomalit plynutí času podvědomě, tak to musí jít i vědomě. Této skutečnosti jsou si vědomi trenéři míčových sportů, kteří své svěřence, kterým dělá potíže trefit míč, nabádají, aby si v příslušné době zpomalili čas, a pak budou mít dost času na to rozmyslet se, jak, kam a jakou silou míček odpálit. Tato technika přišla původně z bojových sportů, takže bude známější spíše zastáncům asijských bojových umění, ale pokud chce někdo vydělávat sázením na vítěze v boxu, stačí si při nástupu bojovníků všímat, který z nich je ve větším transu, a z toho usoudit, že to je pravděpodobný kandidát na vítězství.

Zrychlení subjektivního času
Už víme, že si subjektivně umíme čas zpomalit. Nemělo by nám tedy činit žádné problémy čas zrychlit. Zrychlení času je natolik všeobecně známé, že o tom nikdo nepochybuje. Stačí si třeba jen vzpomenout na chvíle strávené s milovanou bytostí, aby si každý uvědomil, že čas tehdy pádil, jak splašený a nebylo ho nikdy dost. Tvůrčí lidé znají další stavy, když se zahloubají do duševní práce natolik, že se dostanou do stavu, popisovaném psychologií jako „flow" nebo „zone", což je stav, kdy člověk je natolik soustředěn na vykonávanou práci, že čas naprosto nevnímá. Opuštění tohoto stavu nastává většinou tehdy, když se člověk podívá na hodinky a řekne: „Sakra, to už je tolik hodin?"

Žijete v minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti?
Již víme, že lidé subjektivně vnímají čas různě. Také víme, že plynutí rychlost plynutí času umíme zrychlovat, či zpomalovat. Nemělo by nás tedy překvapit, že si můžeme svobodně vybrat, kde v čase budeme žít.

Jestliže se chceme rozhodovat, kde v čase chceme žít, tak bychom měli nejprve zjistit, ve které časové rovině se momentálně nacházíme.

Minulost
Lidé žijící v minulosti, jsou lidé, kteří se ve společnosti projevují tím, že všem vykládají věty typu: „A pamatuješ, jak jsme tenkrát... Vzpomínáš si, jak jsme se tehdy... načež následuje popis nějaké notoricky známé situace, která přítomné naprosto nezajímá, protože si ji buď vůbec nepamatují, nebo jí nebyli přítomní, nebo na tom neshledávají nic, proč by si ji měli připomínat. Lidé žijící v minulosti často tvrdí, že v minulosti bylo všechno lepší, tráva byla zelenější, vzduch vzduchovanější a ani ten sex už není to, co býval.

Pokud lidé žijící v minulosti pořádají sešlost, ta se často nese v ukazování fotografií ulepených děcek, promítáním nestravitelných záběrů z dovolené se záběry nařvaného hostitele a jeho nikterak vábné partnerky při vyvalování se u moře, dále záběry hromad historicky cenného kamení a další podobné hnusárny.

Lidé žijící v minulosti jsou většinou nespokojení se stávajícím stavem života, takže utíkají do minulosti, kde všechno bylo tak skvělé.

Přítomnost
Lidé žijící v přítomnosti se vyznačují tím, že žijí pouze současným okamžikem a nic jiného je nezajímá. Minulost už byla a není nijak zajímavá, s budoucností si není třeba dělat žádné starosti, takže podstatné je to, co je dnes. Z hlediska aktivního přístupu k životu je tento stav považován za nejhodnotnější, protože lidé žijící přítomností se dokáží radovat z maličkostí a intenzivně si vychutnávají každou chvilku svého života.

Mezi mírné nevýhody tohoto přístupu k životu patří jistá náchylnost k lehkomyslnosti ohledně časů budoucích, takže proč bychom nepropili poslední peníze teď, když je tu tak skvělá nálada. Co bude zítra, bude až zítra, takže na tom momentálně vůbec nezáleží.

Životem v přítomnosti se zabývají hlavně takzvané přírodní národy, dále nejrůznější new-age náboženská hnutí, vyznavači přírodního způsobu života a nemalé procento vyznavačů života v přítomnosti tvoří také kavárenští povaleči a intelektuální snobové.

Budoucnost
Lidé žijící v budoucnosti se projevují tím, že se projevují větami typu: „Až dostuduji... Až si našetřím... Až odrostou děti... až... až... až...

Lidé žijící v budoucnosti jsou duchem nepřítomní, většinou mají uštvaný výraz, jsou soustředění na nějaký blíže nedefinovaný cíl v budoucnosti a projevují se hlavně stížnostmi na překážky, které jim osud hází pod nohy, což jim zabraňuje se konečně dobrat příslušného cíle a konečně začít žít.

Velmi často se lidem žijícím v budoucnosti stává, že když dosáhnou svého cíle, nevědí, co mají konkrétně dál dělat, nedaří se jim „konečně začít žít" jsou frustrováni z toho, že dosažená současnost je nezajímavá a šedivá, takže tuto svoji nespokojenost řeší tím, že si okamžitě vytyčí nový cíl a vrací se opět do známého stavu, kdy žijí budoucností. Pokud neustálým vytyčováním nových cílů a jejich naplňováním stráví celý život, zjišťují pak s údivem, že prožili celý život neustálým čekáním na něco, co se nedostavilo, a stávají se zatrpklými.

Další variantou jejich životního vývoje je, že se z nich stávají vhodní kandidáti na náboženské/esoterické osvícení. Po prozření jsou lehce identifikovatelní, protože nespokojenost, že strávili celý život v budoucnosti a teď objevili víru pravou, z nich dělá fanatické vyznavače příslušné víry, ať už se jedná o uctívání přírodních bohů domorodých šamanů kmene Dum-dum, nebo víru ve všemohoucnost esoterické matematiky.

Lidem žijícím v budoucnosti se často stává, že během života přicházejí o manželky, kamarády a vztahy, aniž by si toho všimli, protože tím, jak žijí v jiné časové rovině než okolí, nejsou se svým okolím příliš v kontaktu, takže se lehce přihodí, že životní partner toho má dost. Lidem žijícím v budoucnosti se často splní životní cíle, protože jsou většinou cílevědomí a pracovití. Mírnou nevýhodou je fakt, že když se rozhodnou začít žít přítomností, zjišťují s údivem, že jaksi, již nemají s kým.

Recept na spokojený život
Dá se říci, že když se dva lidé potkají, tak by se kromě toho, že si sdělí své poznatky o tom co je nového, měli sdělit i přibližné časové souřadnice svého momentálního pobytu proto, aby se vůbec byli schopni potkat. Tím myslím potkat mentálně. Aby se nemíjeli v čase.

Pokud jste se svým životem nespokojeni, jednou z prvních otázek, kterou byste si měli položit, je ve kterém čase žijete. Žijete v minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti? V jakém čase žijí vaši partneři, vaši přátelé, vaše děti? Když se vám podaří setkat na jednom místě s lidmi na kterých vám záleží, nemíjíte se v časové rovině? A pokud zjistíte, v jakém čase žijete, lze to změnit?

Samozřejmě, že to lze změnit. Vnímání času je subjektivní záležitost, a proto si můžete vnímání času zrychlovat, nebo zpomalovat. Stejně tak se můžete vědomě rozhodnout, ve kterém čase chcete a budete žít, ať už se jedná o minulost, přítomnost, nebo budoucnost. Je důležité, abyste žili ve stejném čase, jako vaši blízcí, a když to bude potřeba, uměli se přesunout z momentální časové roviny do té, která lépe odpovídá příslušné situaci.

Nebuďte stereotypní, nesetrvávejte tvrdošíjně v jednom čase. Naučte se pohybovat časovými rovinami podle svého uvážení tak, aby vaše časová přítomnost, byla pro každou životní situaci optimální.

Shrnutí
Vnímání času je různé v různých situacích a závisí na věku.
Vnímání času se dá pomocí nejrůznějších technik zrychlit, nebo zpomalit.
Je dobré zjistit, jestli žijete v minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti
Ještě lepší je zajistit, abyste žili ve stejné časové rovině, jako vaši blízcí.
Pokud na vás útočí čerstvě prozřevší, jedná se s největší pravděpodobností o osobu, která se právě šokově vyrovnává se skutečností, že její minulý život stál za prdlajs.




Související články:
Cestování časem.
Definice času




Rubrika: Teorie všeho | 7.06.2009, 19:00:00

22 komentářů:

  1. Vlado clovece, tys to teda rozkouskoval :o) nevim jak to s tim casem je. nejak jsem na to furt neprisla. Je to takove nejake divne vyhodnocovani nervovych vlaken posloupnosti energetickych zmen. Proste dela ta nase nervova sit cvak, cvak, cvak, cvak a pokazde si to co vnima sejme a nejak ulozi ve vztahu k tomu co tam bylo pred tim.
    takze minulost je to co tam mame ulozeno, roztrideno a vyhodnoceno. Tam nekde co nikdo nevi kde. kdesi rozlozeno v kombinaci impulzu ktere se pri dotyku rozvlni ve stejnem rytmu jako kdyz se ukladaly. tak to je nase minulost. TY impulzy.
    pritomnost je to cvak, cvak, cvak snimani nasich snimacu. V momente kdyz to vyhodnoti a zacnou srovnavat s temi impulzy ktere jsou tam jiz ulozeny tak je to jiz minulost.
    A ted ta budoucnost. Budoucnost je dana ocekavanim. posloupnost zmen (cas) se rozcvaka urcitym smerem. kam pujdeme je vetsinou dane nejdriv v nasi hlave rozhodnutim (z potencialnich moznosti vyberem jedne moznosti). TAm zamerime pozornost. teprve pak to telo dotahuje.
    Takze i ti co si mysli ze ziji skutecne ale skutecne v pritomnosti tak koukaji nejdriv do budoucna a pak si to ulozi do minula. to cvak, cvak, cvak si uvedomuji jen v hlubokem meditacnim stavu. kdy jakoby dochazelo k zvlastnimu rozostreni a rozkmitani \"reality\". Obraz se rozplyva.
    takze jak je to s tim casem? nemam tuseni :o))

    OdpovědětVymazat
  2. Článek se mi líbí. Jasný, srozumitelný, výstižný, s nadlehčením.

    Mohu přidat snad jen pár ilustrací. Dříve, kdy jsem ještě měla sklon k hektičtění, uvědomila jsem si to občas, když jsem zase chvátala a s výrazem štvaného koně jsem se někam řítila. Zpomalila jsem krok na minimum a začala se schválně loudat, vnímat drobné detaily... co já měla zážitků, než jsem přešla náměstí! ..... a stejně jsem všechno stihla. Mám na to termín: nechat čas volně protékat mezi prsty. Nesmírně úlevné - pro hektičňáky.

    Ilustrace II: regresní terapie. Skáčeme s klientem z jednoho života do druhého, vracíme se sem a tam a dopředu.... já už nemůžu, protože pro mě běží čas normálně, moje tělo si po několika hodinách potřebuje odskočit, ale klient je v pohodě a když si otevře oči, myslí si, že měl oči zavřené tak hodinu, dvě. Když mu povím, že už je odpoledne a že už jedeme tak šestou či osmou hodinu, vytřeští na mě oči a myslí si, že jsem posunula všechny hodiny. - Což mysl, ta se dá snadno ošálit, ale že i ledviny jsou tak zblblé, že jednou na klidový režim, bych nevěřila, kdybych to nezažila.

    OdpovědětVymazat
  3. ratko, hezky to popisuješ. Já to vysvětluji způsobem, že lidé mají v sobě kameru, která neustále nahrává a probíhající okamžiky s proměnnou rychlostí ukládání jednotlivých snímků. To ostatní je pak způsob zpracování mozkem. Důležité na tom je,že bez problémů jde subjektivní vnímání času zrychlovat a zpomalovat, vybírat vzpomínky z minulosti a dělat projekce do budoucnosti a tak samoregulovat své chování.
    Za důležité považuji, že lidé mohou měnit vnímání času nejen podvědomě, ale také vědomě, za pomoci nejrůznějších pomocných technik, nebo i bez nich.

    Lenko, hezké. První příklad taky někdy používám, když potřebuji vypnout myšlení, takže mozku podstrkuji tuto náhradní zábavu. Ten druhý případ vypadá velmi podobně zako \"flow/zone\".

    OdpovědětVymazat
  4. Vlado zpomalovani casu. zazila jsem ve vypjatych situacich. treba kdyz jsem padala na ledovci a otacela se abych se zachytila na firnu. Nebo kdz jsem padala ze skaly a chytla jsem se okraje.
    jdou to ale mimoradne stavy. Rekla bych ze je to adrenalinova bomba ktera zpomaluje vnimani v \"beznem provozu\"
    zpomaleni casu si clovek uvedomuje i behem snu. kdy se mu zda cely roman a pritom se jedna o vteriny.
    cas se zpomaluje taky v momente kdyz nanej zamerim svoji pozornost :o)))
    naopak kdyz se ponorim do ZITI a stanu se soucasti tak cas mizi a ja mam pocit ze mi ho nekdo ukradl. vynorim se z ZITI a zjisim ze uplynul cely den. je pravda ze mam hezke vzpominky nebo neco na pamatku, ale ten cas mi nekdo ukrad!!! neuvedomila jsem si jeho tikani v ten moment.
    takze zalezi na tom co si clovek preje.
    kdyz si preji vnimat cas. jeho tikani a jeho posloupnost nesmim delat nic co by odvadelo moji pozornost.jen vmima cas a citim jak se zpomaluje. tik tak. tik tak. presne vim kolik jsem si v ten moment odzila vterin a vychutnala je.
    ale kdyz se ponorim do tvurci cinnosti tak cas zabijim. hazim ho do cerne diry a starnu aniz bych si toho vsimla :o)))

    OdpovědětVymazat
  5. cas se hodne zpomaluje, kdyz dela clovek neco neprijemneho. to si rika: jeste hodinu, jeste pul hodiny, jeste deset minut, deset vterin koneeeeeeeec :o) vyskoci a cas opet padi jak pominuty :o)))

    OdpovědětVymazat
  6. Mně nejvíc vadí administrativní ojebávání času - letní a zimní. Prostě mě zparchantělí byrokrati okradou o hodinu a pak mi ji vrátěj za půl roku inflačně znehodnocenou... :-/

    OdpovědětVymazat
  7. letni a zimni cas mi nevadi. stejne jsem vzhuru jiz v pet hodin rano.

    OdpovědětVymazat
  8. Líbí se mi pojetí Exupéryho: \"Čas není stroj, ve kterém se přesýpá písek, ale žnec, který váže svůj snop.\"
    Čili je důležité, čím jsme tu kterou chvíli naplnili. Pak jsou rychlost a množství času nedůležité. Třeba týden válení se u moře klidně vyměníme za pár hodin ...... a teď záleží na prioritách každého.

    OdpovědětVymazat
  9. ratko, zrychlování času mi jde bez problémů. Na zpomalování se musím soustředit.

    aTeo, letní a zimní čas mě taky vytáčí, protože mi fyziologicky trvá půl roku než si na to zvyknu.

    OdpovědětVymazat
  10. tak Vlado, na ten zimní a letní čas si tělo zvykne nejpozději za tři dny, když změniš včas myšlenku. Pokud tě to štve a odmítáš to, pak ani tělo ti to nechce vzít.

    OdpovědětVymazat
  11. myslim ze cas je fenomen, ktery nelze pozorovat. pozorovaním z nej vytvarime umely konstrukt. neco co neni

    OdpovědětVymazat
  12. Lenko, ten letní čas, měl jsem na mysli, že mi trvá půl roku, než se mi podaří sesynchronizovat setkávání s ostatními lidmi. Z nějakého podivného důvodu, vždycky když vznikne letní čas začnou chodit lidi na schůzky se mnou v průměru tak o hodinu dřív. Divné je, že po půl roce, skokově svoje chování mění a začínají se zase chovat normálně.

    ratko, na to že čas v podstatě neexistuje se chová dost prapodivně. Ještě by se to dalo považovat za nezbytnou část zpětnovazebního systému, který pro potřeby regulace potřebuje něco jako paměť, aby bylo možno vytvářet zpětnovazební regulační členy, ať s kladnou, nebo zápornou zpětnou vazbou. Kdyby nevyla paměť přítomna, tak by se jednalo o kombinatorické logické řízení, které je určeno deterministicky, takže by tím byl systémově vyloučen prvek náhody. Takže díky paměti a času lze regulovat chování na okolní podněty tak, že je umožněn prvek náhody, jako odezva na minulé stavy.

    OdpovědětVymazat
  13. ad 12: jsi říkal fyziologicky ...

    obecně, čas je věc domluvy
    ........... dřív jsme ho nepotřebovali, když jsme ho nepozorovali. Bylo nám jedno, kdy jsme se narodili, nepotřebovali jsme to počítat. Když vyšlo slunce, byl další den, když se stmívalo, šlo se spát. Nikam jsme nespěchali, prostě když bylo jídlo, tak se jedlo, když nebylo, tak se šťouraly kořínky ... těmi hodinkami - stále u sebe - jsme si to nějak moc zkomplikovali. Čím přesněji čas měříme, tím víc si vyrábíme stresu.

    OdpovědětVymazat
  14. 12. ano, presne. cas se objevuje jako fenomen v momente deterministickeho retezce.
    kdyz jsme mimo kauzalitu (pricinu a nasledek) tak mizi.

    OdpovědětVymazat
  15. Hezky napsano, diky. Jen drobna poznamka k Misine hypoteze: pred casem mne tohle vysvetleni napadlo taky, ale pak jem zjistil, ze kulha. Nevysvetluje totiz brutalni akceleraci subjektivniho casu nekdy kolem petactyricitky, kterou pozorovala velka vetsina znamych, se kterymi jsem na to tema vedl rec.

    OdpovědětVymazat
  16. Ing. Jiří Johan9. listopadu 2010 18:13

    Co je to čas?
    Chceme-li zkoumat čas musíme říci, co to je čas, kde se čas bere.K tomu je třeba vědět, že čas samostatně neexistuje, je neoddělitelnou součástí prostoru, existuje jedině prostoročas. Na tom se snad shodují všichni, ale málokdo tuto jednotu ctí.
    Pro pochopení podstaty prostoročasu je nutné se nejdříve zbavit odvěkého mýtu o \"plynutí času\" a uvědomit si, že čas neplyne, nýbrž to, že čas společně s prostorem se musí neustále v y r á b ě t.
    Zařízení, která nepřetržitě vyrábějí prostoročas se nazývají generátory prostoročasů. To jsou nejrůznější uskupení hmoty, které vykazují pohyb nebo změnu.
    Z toho také přirozeně vyplývá nová definice času podle teorie o generátorech prostoročasů :
    Čas ( a prostor) je nehmotný produkt pohybující se (měnící) se hmoty. Časoprostorů je tolik kolik je generátorů (výrobců) prostoročasů.
    Více informací na adrese : johan.jiri@centrum.cz

    OdpovědětVymazat
  17. Vzduch vzduchovatější byl,protože tehdy nebyl takový průmysl,který se na něm podepsal-to je celkem objektivní věc.

    Ve skutečnosti žádná přítomnost neexistuje,existuje akorát odehraná minulost ve vzpomínkách a předpoklad budoucnosti v mysli.Žití v "přítomnosti" je akorát vypnutí starostí a vzpomínek.Jenže čas prchá a tak žití v přítomnosti je jen domnělý pocit.To by se musel jedině zastavit,aby existovala přítomnost a i tak je to diskutabilní.

    Jinak rychlost vnímání času je závislá na rychlosti biorytmů,které se někdy dají ovlivnit,ale jindy hůř.

    OdpovědětVymazat
  18. Pěkný článek!
    Právě se zabývám filozofickou prací na téma čas, hlavně z pohledu sv. Augustina. Byť jsem na internetu hledala obecně něco o historickém vnímání času a tento článek o tom přímo nebyl, velmi se mi zalíbil. Je to zase trochu jiný pohled na téma, než jaký znám, takže jsem se poučila.
    Pak bych krátce reagovala na komentář od pana inženýra Johana, který spojuje čas a prostor neoddělitelně. K tomu bych chtěla jen dodat, že je to jeden z mnoha subjektivních pohledů a nevydávala bych ho za objektivní. Těch myšlení je mnoho. Staří Řekové zase spojovali čas s pohybem. Nicméně mám pochybnosti o tom, že jde čas objektivně definovat :)
    Takže ještě jednou pěkný článek!

    OdpovědětVymazat
  19. Vzduch vzduchovatější skutečně byl, neboť svět byl mladší a byl méně zaplevelen zplodinami a tak.Takže lidé žijící v minulosti zas tak daleko od pravdy nejsou.Nový výrobek také vypadá lépe než tentýž, ale 20 let starý.

    OdpovědětVymazat
  20. Na druhou stranu před 20 lety internet začínal a nebyl facebook. Žít v minulosti může být skvělé, pokud se člověk zrovna nechce stát průkopníkem pokroku.

    OdpovědětVymazat
  21. a co spanek? faze spanku a cas? pokud mozek a pamet jsou klicove k vnimani casu ..co se stane kdyz mozek a pamet vypne ..ne ve smyslu komatu ale regenerace ve spanku ? Pokud existuje prostor bez casu kdy se k nemu jsme schopni priblizit nejvic? Neco o tom vim, ale prevazuje co nevim, a mate zajimave clanky , takze by me zajimal vas nazor:)

    OdpovědětVymazat
  22. Hezký článek. Je napsán více směrem k psychice. Mě neustále trápí jedna myšlenka. Čas/doba je věc kterou vnímáme díky rychlosti našich nervů (mozku) a většinou se myšlenka odrazí od nějaké události k nějaké jiné události,nebo k přítomnosti(nynější minulosti).
    Pokud kouknu na hodinky,jedná se pouze o naše takovéto povnímáníčko času. Jak tu vteřinovou ručičku vnímá třeba moucha,nebo i nějaký jiný tvor s kratším životem a rychlejšími reakcemi (reflexy) ?
    Nebo naopak. Když si v minutovém videu přehraji vznik a rozpad našeho slunce ,jak by časové vypadal vznik života na zemi,doba ledová, vyhynutí dinosaurů, vývin člověka,nebo rychlost našeho pohybu. Šlo by něco z toho vůbec zaznamenat a prohlédnout si to?

    Hrozně mě fascinuje možnost,že náš vesmír je např pouhá jiskřička mezi dvěma křemeny v rukou malého kluka.

    Je možné své nervy (vnímání) zpomalit na tolik, abych se dožil konce vesmíru? Viz ledviny výše.

    OdpovědětVymazat